Pocit štěstí (tj. vědomí Boží přítomnosti či stav klidu či to, čemu každý rozumí, co má každý rád, a co není možné formulovat slovy) je cílem každé bytosti. Avšak vzhledem k tomu, že nikdo neví, jak se cítí ostatní, když jsou šťastni, je obtížné, ba nemožné na toto téma rozprávět pro všechny srozumitelným jazykem. Slova jsou malé nádobky, do nichž se nesmírnost štěstí nemůže nikdy vejít. Proto se stává, že někdo mluví o Bohu, někdo o sytosti, někdo o orgasmu (např. hudebním), někdo o tichu, někdo o voze. Někdo mluví anglicky, někdo řecky, někdo hebrejsky, a někdo (a to musí být už úplný exot) třeba česky. To zase vede k poznatku, že i cesty k dosažení štěstí jsou různé, a zatímco jedna bytost se cítí šťastna, když nic nemá a nic jí tudíž nestojí v cestě k Bohu, jiná bytost se zajíká blažeností, když má všeho dostatek (a Bůh tedy k ní takto tajně přichází skrze hmotu, aby ji nevylekal, když je taková zarytá ateistka, že).
Tvrdím, že pocit štěstí je zcela subjektivní a věřím, že když si toto uvědomí každá bytost hledající vlastní (vnitřní) štěstí, přestanou se všichni snažit vnucovat vlastní prostředky k dosažení štěstí ostatním, a tak si všichni dají navzájem pokoj, ovšem pokoj láskyplný.
Je zajímavé, že v sobotu jsem byl šťastný, když jsem pojídal chléb se sýrem. V tu chvíli jsem si byl jist tím, že vše na světě má smysl, že v onom chlebu je přítomen Kristus (a to to byl normální kvašený nebiskupský chlébíček zakoupený v Bille, který v životě neviděl oltář!), a že kdyby někdo v tu chvíli přišel a chléb mi s ďábelským povykem ukradl a sežral, miloval bych jej (přesto a právě proto). Cítil jsem jednotu opačnosti a milostivou hloubku paradoxu.
Ještě zajímavější je, že v neděli bylo teplo, seděl jsem na sluníčku a vůbec jsem nebyl šťastný. Až když jsem si řekl: „Martine, proč nejsi šťastný? Usměj se, zazpívej a odvrhni chléb, jenž učinil tě šťastným včera, leč neučiní tě šťastným dnes. Dnes jinde hledej své štěstí, leč hledej je!…“ Až když jsem si toto celé řekl, přišlo mi všechno tak mile debilní, že jsem zase věřil a Bůh si se mnou pohrával jako s nafukovacím a vyfukovacím balonkem.
Hlavním poznatkem je, že pocit štěstí je vnitřní a výhradně závisí na tom, jak se dívám na svět. Dívám-li se otevřenýma očima, je mi hezky, dívám-li se smutnýma očima, je mi bídně. Bez ohledu na to, na co se dívám! Mohu být šťastný třesa se zimou a hladov, mohu být nešťastný za vůně ptactva a zpěvu tvarohového závinu. Jako by mě Bůh stvořil proto, abych se na něj díval, abych viděl, jak je pěkný, a abych Ho pak za to chválil a oslavoval. Jako by nestvořil samostatné ego, bytost, člověka-jedince, ale očíčko. Stvořil miliardy titěrných očíček, kterými se sám na Sebe dívá a díky nimž se má rád. Bohu žel ta titěrná očíčka se domnívají, že jsou zde sama díky sobě, nezávislá na těch ostatních, ba dokonce nezávislá na svém Stvořiteli. Jak namyšlená jsou ta očíčka, jak namyšlený jsem, když si myslím, že jsem.
Tedy mě Bůh stvořil, abych se na něj díval. A abych ho i viděl. Ale já ne. Já se dívám všude možně a jako naschvál svého Pána nikde nechci vidět. On mi říká: „Podívej se pod skříň,“ a já běžím na balkon, jestli nevystupuje z tramvaje. On na mě volá: „Tady jsem, tady,“ a já dělám, že neslyším a přesto odpovídám: „Ne ne, tady nejsi, tady taky nejsi, jsem nešťastný.“
Hodně lidí chce něco měnit, například svět. Nebo sebe. Jiní chtějí změnit i ostatní. „Musíš se změnit,“ říkají. Jenže to nejde. To prostě nejde. Nic nejde změnit. Všechno je dokonalé – dokonané, stvořené. Jenom úhel pohledu je možno změnit. To, jak se na svět díváme, určuje, zda se cítíme šťastni či nešťastni. To, jak se na svět díváme, stanovuje, zda jsme zdraví, či nemocní. Náš pohled na svět a na sebe samé je jediný nestálý, a je cestou k radosti, od radosti ke štěstí, od štěstí k vytržení, od vytržení k tichu, a od ticha k rozpuštění se a k návratu ke Stvořiteli.
A proto si myslím, že je škoda, když někdo pálí knížky. No řekněte, není hloupé pálit Korán, když sám Korán (a to už je nějaká autorita) říká: „Což člověk má mít vše, po čem touží? (Súra 53, 24)“
A jak se pozná pomatenec?