Ochrana životního prostředí nemusí být propagována pouze vědci, neboť nevyplývá jenom z odborného poznání hrozeb globálního oteplování a změny klimatu. Jejími nositeli byli i někteří z těch, kteří svůj život bezvýhradně zasvětili cestě k Bohu. A označení „nositelé“ je zde užito záměrně, neboť úcta ke krajině byla u nich takovou samozřejmostí, že se ani nemohla stát samostatně zpracovávaným tématem a odděleně diskutovanou otázkou. Ta samozřejmost vyplývala z komplexního postoje k hmotnému světu, tj. k Božímu stvoření. Hmota, země a příroda nebyly vnímány jako nepřátelský klam. Ano, byly stínem, ale stejně tak bylo za stín považováno i lidské tělo. Ten stín však byl stvořen, aby lidské duši posloužil jako žebřík, po němž může šplhat vzhůru z hlubin, kam spadla po prvotním hříchu, zpět ke Stvořiteli. A žebříku bychom si měli vážit, neboť bez něj jsme bezmocní.
Hlasatelem těchto inspirativních myšlenek nebyl nikdo jiný než členové řeholního řádu cisterciáků. Jejich vznik na přelomu 11. a 12. století bývá charakterizován jako návrat k důslednému dodržování pravidel západního mnišství – Řehole sv. Benedikta, a také jako snaha o opětovné naplnění Benediktova odkazu: „Ora et labora – Modli se a pracuj.“ Cisterciáci a jejich organizátor a ideový vůdce sv. Bernard z Clairvaux toto heslo posunuli do roviny „Chceš-li se (pravdivě) modlit, pracuj.“ Mnišství vrcholně románské epochy se totiž postupně dostalo do stavu, kdy fyzická práce byla málem v souladu s Platonem považována za cosi nízkého, v křesťanském případě téměř neduchovního. Jenže cisterciáci si uvědomili, že tomu tak není. Těžká fyzická práce je nutností pro harmonický rozvoj osobnosti. Té osobnosti, která, jsouc mnichem, chce beze zbytku naplnit svůj život zbožností. Vždyť při práci si člověk uvědomuje sebe sama neméně než při nehybné kontemplaci. A teprve skrze celistvé poznání sebe sama, lidské bytosti, je přece možné skutečně „poznat“ Boha, což je ve výsledku cílem každého mnicha.
Fyzická práce a hmotný svět jsou v tomto případě dvěma stranami téže mince. Nezáleží na tom, kde a kdy se člověk modlí, neboť Boha je nutné (a ta nutnost není pro cisterciáky obtížná, naopak je zdrojem radosti a mysticky zabarveného vzrušení) hledat všude a neustále. Chrámem tak nemusí být v přebujelém románském slohu vybudovaný největší kostel západního křesťanstva – bazilika v burgundském Cluny, ale třeba „obyčejný“ les, ve středověku vnímaný jako zdroj nebezpečí a poustevníky „používaný“ jako poušť, tedy místo bolestné, leč hluboké duchovní obrody. „V lesích se dozvíš více nežli v knihách. Stromy a kameny tě naučí více než leckterý učitel,“ píše Bernard z Clairvaux ve 40. letech 12. století. Odchod z přelidněných a neklidných klášterních měst typu Cluny do divokých lesů a močálů je pro cisterciáky typický. Nejprve si staví jednoduché dřevěné chýše, později se i oni přiklánějí ke kamenné architektuře, ale činí tak promyšleně a citlivě. Své kláštery situují do hlubokých údolí, aby neprovokovali přílišnou pýchou. Z pokory si dokonce zakazují stavbu zvonic – varování babylonské věže je stále živé. Snaha dominovat monumentální architekturou krajině, ve 12. i 21. století v Evropě tak hluboce zakořeněná, byla zde tedy úspěšně eliminována. Podstata veškerého kontaktu cisterciáků s přírodou a krajinou byla ryze spirituální. Vždyť krajina je kolébkou, a ta přece silně formuje i děťátko. Jaké je životní prostředí, takoví jsou do značné míry i lidé v něm se pohybující.
Z těchto uvědomělých zásad plynula i pravidla, jež Bernard stanovoval pro řádovou architekturu či sakrální umění. Budovy kláštera, tedy životní prostředí mnichů, tak ztělesňovaly ty principy, na nichž cisterciácký řád stál – mj. bdělost, pokoru, chudobu, čistotu.
Bdělost jako absolutní, principiální, přítomná a aktivní zbožnost se projevovala tím, že cisterciáci si byli jisti duchovní podstatou všeho světského. Každá budova tedy byla koncipována jako chrám, ať už se jednalo o jídelnu či kovárny. Ale víme již, že chrámem byl (a je, dodáváme) jakýkoliv životní prostor, nebo přesněji celý svět.
Pokora jako cesta k uvědomění si reálné neexistence člověka (Pouze Bůh může prohlásit: „Jsem, který jsem.“) se projevila již zmíněným kladením klášterních budov do hlubokých údolí. Jako by klášter byl hojivou mastí, jež je vetřena do jizvy země, nikoliv zpupnou dominantou kraje. Jde o podvědomé přitakání zemitému charakteru tohoto světa, které se liší od úporné snahy některých mnišských komunit pojmout askezi dualisticky, tedy jako prostředek eliminace těla pro vítězství ducha. Není přece nad čím zvítězit – Bůh je jeden a vše je v něm.
Chudoba řádu byla manifestována (nešlo tedy mnohdy o skutečné fyzické strádání – i bohaté cisterciácké kláštery se zpočátku řídily následujícími pravidly ve jménu etiky a „pokorného majitelství“) ikonoklasmem, tedy potlačením výzdoby klášterních budov. Jenom Stvořitel, znázorňovaný v době rodící se gotiky jako světlo, je skutečným „tvořícím“ umělcem. Nemá tedy smysl rozptylovat se obdivováním pomíjivých fresek, vitráží či soch, když v nitru člověka je obraz nejkrásnější – obraz Boží.
A v souladu s chudobou (tedy opravdu spíše spirituálním postojem záměrného popření vlastnictví než trpěným nedostatkem, ctností z nouze) byla pak i reflexe čistoty a prostoty, výsledek intenzivní mariánské úcty a víry v jednoduchost toho nejvznešenějšího.
Pokusíme-li se tedy o jakési shrnutí, uvedeme je znovu tvrzením, že ochrana životního prostředí, anebo lépe vroucná úcta k němu, dle cisterciáckého vzoru nemusí být racionálním postojem vycházejícím ze snahy za každou cenu zachovat rozměry a civilizační úroveň lidstva. Nemusí být ani respektovanou povinností vyplývající z přikázání vědců či asketů. Může být pojímána jako povinnost radostná, jako samozřejmé vyvrcholení osobní pokory každého jednotlivce. „Člověk“ a krajina tak nemusí soupeřit o prvenství na stupnici priorit. Nejde o to, kdo ustoupí a kdo bude mít volný prostor k rozletu. Vždyť lidstvo i příroda jsou jedno a totéž, totiž Boží stvoření. I tento problém, tedy dynamický vztah jednotlivce a jeho okolí, cisterciáci poznali. Ale potýkali se s ním s vědomím hlubších spirituálních rozměrů každého „zápolení“ a „vymezování se“.
V souladu s tendencemi středověkého křesťanství se i cisterciáci mají na pozoru před živly, jimž jejich předkové věnovali tolik obětí, ale zároveň se s nimi pouštějí do duchovního zápasu – i tyto živly jsou dílem Božím. „Zápas“ je tak v podstatě jen další součástí mystické komunikace se Stvořitelem. Jako sv. Prokop, který si sto let před sv. Bernardem zapřáhl čerta do pluhu, i cisterciáci si ochočují vodu (zdroj démonických sil, snad pro své spojení s ženským principem) a využívají její síly v prvních manufakturách. Nejde tedy o to „ustupovat přírodě a dávat jí přednost před člověkem“, jak před tím dnes rozpačitě varuje předseda vlády se svým ministrem, ale spíše citlivě spolupracovat. Ne analyticky, racionálně, ale synteticky a láskyplně. Nikoli vymezovat se, nýbrž se prostupovat. Příroda není pomocným žebříkem pro rozum či tělo. Řečeno jazykem středověkého křesťanství, stín nemůže být žebříkem jinému stínu. To spíše příroda, tělo i rozum jsou žebříkem duši. Zničíme-li ale tento žebřík, uzavřeme si cestu k Bohu. Nepůjde pak o druhý pád člověka, jak je to příliš často znázorňováno podřezáváním větve, na níž sedíme (jako by opravdu šlo jen o to co nejdéle zde žít). Bude to promarněná šance přiblížit se Bohu, pyšné odmítnutí ruky, již nám nabízí, aby nás vytáhl ven z pekla, k Sobě, do Sebe.
Příklad sv. Bernarda z Clairvaux a cisterciáků nám tedy ukazuje, že úcta k životnímu prostředí je falešná a z věčného hlediska i zbytečná, pokud je jenom politováníhodnou nutností omezit se. Smysl má výhradně tehdy, jedná-li se o zbožnou a tudíž i svrchovaně radostnou povinnost vyplývající z principiální úcty k transcendentním hodnotám. Byla by jistě škoda, kdyby na to politické strany, jež ve svých programových manifestech zdůrazňují tradice a konzervativismus, zapomínaly.