Cožpak jsem nenapsal, že je lépe „hledat“ než „nalézat“? Nemyslím, že bych se v článku v tomto smyslu uchyloval k úniku do bezpečí víry v poznání, které jednou jistě přijde. Celý text by měl být (a možná není, připouštím) únikem – ze světa „jistot“, ze světa racionální analýzy, ze světa dualismu, ze světa omezeného linearitou. Nehovořím o metodě (naopak Vy, zdá se (možná chybně se jen „zdá“, ale přec…), především se soustředíte na otázku vědeckého poznání materiálních aspektů světa.).

S Vaší tezí o primární potřebě „celistvě nahlédnout pravdu“ souhlasím, souhlasím s bolestivostí změny, ba dokonce věřím, že taková bolest je zdravá-očistná. (Mimochodem, není jádro oné potřeby „věřit v budoucí poznání“ ve skutečnosti jednou z nitek, kterými jsme zvolna Prozřetelností taženi zpět do nirvány? Něčím, co nás pudí zbavit se sebe samých a poznat Boha? Jenom otázka k diskusi…) V souladu např. s Hessem tedy věřím ve smysl neustálého rozšiřování zorného pole a komplikování doposud poznané pravdy (na úkor systematizování a spokojování se s dosud „poznaným“, přesněji „pojmenovaným“).

Není emocionální uspokojení důležitější nežli vítězná a chladnokrevná „pravda“ ratia? Pokud v hledání (ale i v případném nacházení) nevidíme cestu k pocitu štěstí (které, věřím, je ve své čiré podstatě nesobecké, ale to je na dlouhou debatu o něčem úplně jiném), není takové hledání jen marným ukájením egoistických a omezených choutek rozumu?

Když zuřivě nesouhlasíte s vyhýbáním se formulování závěrů, zuříte jako vědec, kterého jsme připravili o metodu, kterému bráníme v práci. To chápu, beru a uznávám. Nepíši ale pouze pro vědce. Ptáte-li se, proti čemu píši, nepíši „proti“ ničemu (to je trestuhodný dualismus!), jen nabádám k opatrnosti při používání rozumu.

Jediným únikem (a byl nefér, pravda) je závěr nazývající celý článek marnou teoretickou konstrukcí a poté citát odvádějící zmatenou čtenářovu mysl úplně jiným směrem. Podobně by se mohl uzavřít i tento komentář. Neboť co já „vím“, jak to je? Příliš používám(e) rozum, i v této debatě. To není vysloveně špatné. Jenom je to neúplné. Něco tu chybí…

…už vím: Moc děkuji za očividně pozorné čtení takové slátaniny. A za podnětnou diskusi. Ve vyznění jednoznačnější by měl být příspěvek o cisterciácích.

Ovšem tady se mi zdá (…ano, opatrně: nevím, zda se mi to jen zdá, nebo zda to tak ve Vás je, zda se mi vnímací vzor aktivoval oprávněně, nebo chybně 🙂 ), že se v tomhle článku nakonec uchylujete k typickému úniku?

Představa, že lze skutečnost jaksi „celistvě nahlédnout“, že lze „nalézt pravdu“, když si skutečnost nebudu modelovat pomocí kauzální analytické sítě, se znovu a znovu v historii lidského myšlení vrací. Myslím si, že tomu tak je kvůli potřebě emocionálního uspokojení, které kauzální analýza a syntéza nenabízí, nebo nabízí jen málo v čem a málokomu. Ano, samozřemě – můžeme ke skutečnosti přistupovat „předjazykovým“ způsobem. Lidský (tj. nejvíce lidský, evolučně nový) jazykový (tedy lépe přenositelný) způsob poznání je pořád jen taková krajka, povrchová vrstvička nad způsobem animálním, emočním, ze kterého vyrostl. Emoční organizace zkušeností v nás tak jako tak pořád převládá, analytický rozum je slaboučký a při životním rozhodování většinou jen přemílá emoční podvědomé rozhodnutí do kognitivně snesitelných (často prokrustovsky realitu ořezávajících) vzorců. Takže vědomě se vrátit jen k emočnímu „celistvému“ vnímání je určitě úlevné.

Proč to ale vidím jako únik? Zdá se mi, že tady se vyhazuje s vaničkou i dítě. Když řeknete „vyhýbat se formulování závěrů“ – zuřivě nesouhlasím. Když řeknete „vyhýbat se formulování definitivních soudů“ – celkem snadno souhlasím. Ale to mícháte hrušky s jablky.

Formulovat závěry je nutné, každý model je potřeba dotvořit – a to vedle praktických potřeb taky právě proto, aby se ukázalo, kde případně nesouhlasí se skutečností, kde „není definitivní“. Formulovat definitivní závěry je smysluplné jen v tom smyslu, že mezi mnoha předchozími modely reality vybereme ten, který v daném stavu poznání nejvíc odpovídá skutečnosti. Čili např. rozhodnutí mezi zeměplochou a zeměkoulí nebo mezi heliocentrickým a geocentrickým modelem je v tomto smyslu definitivní – v tom spolu, doufám, budeme souhlasit. Ale rozhodnutí o povaze gravitace (tj. další zpřesňování modelu) touhle definitivou není nijak narušeno.

Nijak Vám ale nehodlám bránit, abyste v rámci lepšího pocitu ze svého vnímání světa odešel od onoho „stavebního ruchu“, od stálého „domodelovávání“ k vnímání, jaké nám dává v koncentrované míře např. hudba. Emoce jsou cosi jako „program celistvosti“, který běží v naší nervové soustavě podobně, jako ještě o mnoho řádů níž běží třeba program srdce nebo program mitochondrie.

Ale prosím, neberte ten Vámi popsaný způsob vnímání, který Vám dopřeje větší dávku kladných emocí, jako definitivně jediný dobrý :-).

A docela by mne zajímalo, když už tak obsáhle píšu, zda byste se mohl zamyslet, proč jste z téhle své úvahy úplně vytěsnil vědeckou metodu získávání a organizace zkušeností – tedy metodu, která žádný model nemá za definitivní a je popperovsky připravena v každé chvíli libovolný model zbořit tam, kde se objeví s ním nesouhlasící fakta. Metodu, která právě je ve své podstatě pokorná a citlivá, která v sobě obsahuje touhu po vyšší míře pravdivosti, ale zároveň obsahuje i poznání, že k nějakému absolutnímu úlevnému pocitu „všechno vím“ vůbec dojít nelze, že takový pocit vždy bude jenom iluze, že poznání je jak ostrov, který čím víc rozšiřuje svoji plochu, tím delší má obvod – hranici naší nevědomosti.

To necitlivé do tvorby kauzálních modelů obvykle vnášejí lidé, kteří nemají trpělivost a pokoru – a kteří chtějí kvůli svému emocionálnímu uspokojení dosáhnout něčeho absolutně jistého, definitivního pokud možno hned 🙂 (neberte si to, prosím, osobně, jen se snažím po svém postihnout, proti čemu vlastně píšete :-)))

(( A ještě k tomu „vy-jádřit“. Jazyk je mnohem moudřejší, než si myslíte:-) Právě on je tím, co ty vnitřní oddělené systémy vytvářejí, čím se propojují a čím zpětnovazebně i rostou 🙂 ))

Ale už raději skončím, zbavení omezení komentáře na 1000 zn je pro mne jed:-).

Jinak, lineárním značím to, co je pravidelné, rovnoměrně se vyvíjející v závislosti na čase. Třeba chlapec děkující mamince za jablko, Matka Tereza nebo argentinská národní hymna, to jsou lineární skutečnosti, alespoň myslím.