Reklama
 
Blog | Martin Šorm

Myslím, že strach z údajné „relativizace hodnot“ je hloupý

Někteří, když se pokoušejí charakterizovat nějak domnělou zkaženost dnešní doby, hovoří o zhoubné relativizaci hodnot. Míní se tím snad, že tradiční hodnoty přestávají být sdíleny celou společností, ale fragmentarizují se a každý jedinec vynáší si z té bájné původní společné axiologické nádoby své hodnoty vlastní, upravené, deformované a nebezpečné – pro něj i pro jeho okolí. Domnívám se, že se jedná o nedorozumění a o obavu absurdní stejně tak, jako je komický onen večerníčkový krkonošský lament nad přílišnou kyselostí kysela.

 

 

Reklama

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Hodnoty jsou totiž relativní ze své nejvlastnější podstaty. Jsou subjektivní. Tedy vázané vždy výhradně na osobu toho hodnotitele, jehož hodnotami jsou. Vždyť jedině relativitou hodnot je třeba ekonomie schopna vysvětlit trh, zákony nabídky a poptávky. Relativita k subjektu je tím, co odlišuje hodnotu od ceny. Cena je pro obě strany objektivně stanovena a všemi uznána, zatímco hodnoty jsou subjektivní a nacházejí se tak v pozici jediného popudu k jakékoli směně. Kdyby si prodavač i prodejce mysleli, že jablko je lepší nežli pět korun, jeden by musel zavřít krám a druhý se uchýlit k násilné loupeži. Kdyby všichni považovali tytéž věci za špatné či nehodnotné, nedocházelo by k žádné výměně, k žádnému pohybu. Přejedli bychom se jablky či pětikorunami, nebo bychom snad popraskali jako balonky, protože bychom přestali vydechovat, považujíce nádech za výhodnější, hodnotnější. Jenomže hodnota nádechu a výdechu je stejná. A různá. Vysoká. A nízká … pokud zrovna nepotřebujeme vydechnout. Tak jako hodnota všeho ostatního. A nezaleží na tom, zda se hovoří o ovoci, či o životních prioritách.

Jakožto náruživý čtenář středověkých románů tvrdím, že kupříkladu v takovém 12. století nebyly hodnoty o nic méně relativní než dnes. Nejen, že každý člověk měl hodnoty jiné, ale navíc se tyto hodnoty, nijak překvapivě a odlišně od doby dnešní, proměňovaly v čase, prostoru a společenských situacích. Že někteří lidé i tehdy tvrdili, že dobré a prospěšné je něco a nikoli něco jiného, že někteří, ba mnohdy i titíž lidé měli potřebu, schopnosti a prostředky přesvědčovat o tomto svém mínění lidi jiné, a že se kvůli tomu dokonce naučili psát, spisy archivovat a předávat je takříkajíc budoucím generacím, to vůbec nesouvisí s tím, jakou hodnotu co samo o sobě kdy mělo či má, co kdo kdy jak cítil či cítí. Nenechme se zmást tou přehršlí rozmile moralizujících textů, jež se nám z dávných staletí dochovaly a jež nám horlivě vysvětlují, co je hodnotnější než co jiného. Copak je možné, aby pravdy, světla či pochopeného dobra bylo kdy více či méně než dnes? Běda, je-li, řeklo by se. Bázlivě.

Strach z relativizace hodnot je ve skutečnosti strachem z imanentní relativity těchto hodnot. Je to strach ze světa takového, jaký je, jaký se žije, jaký se pozoruje, jaký se dýchá. Strach je vždycky jen obyčejný hloupý strach, ať už se jeden obává nedospěle o sebe ve tmě, či snad bohulibě o osud lidstva.