Máme rádi věci dynamické, multikulturní a alternativní. Pokrok jsme si ve jménu postmoderny zakázali uctívat veřejně, leč v zásadě je víra ve smysluplnost rostoucí materiální úrovně neotřesena i po všech minulých hrůzách. Pokud někdo stojí v cestě multikulturalismu, undergroundu, „dynamice“, je považován za zpátečníka a obtížný zastaralý organismus s přežilými názory. Oblíbili jsme si hledání „alternativního způsobu života“, a proto často s pouze povrchní znalostí obdivujeme tradice vzdálených kultur; evropský folklor, snad s výjimkou husté balkánské dechovky a alkoholu („vinařství“), nám však připadá spíše směšný.
Já nemám nic proti dynamické transformaci, pokud je opravdová. K alternativnímu životnímu stylu se hlásím, ač sám nevím, co to vlastně znamená. Nemám nic proti hledání inspirace u vzdálených (nejčastěji „přírodních“) národů. Poctivé alternativy s hlubokým vnitřním transformačním dopadem podporuji. Ale dnes je takovou alternativou už i papež. I u něj, pokud už jej nehodláme uctívat jako opravdového svatého Petra, můžeme hledat a nacházet inspirativní postoje a činy. Nejprve je však nutno se zbavit laciného kritického nánosu.
Z kritiky papežství se stala samozřejmost. Podobně jako Jan Macháček varuje před útoky na justici, nezbývá mi, než postavit se proti masovým útokům na institut papeže. Mnohé výtky mohou být oprávněné, ať už se týkají mnohdy smrtelně necitlivého postupu při misii či nepříliš důsledné (či viditelné, to je rozdíl) sebereflexe po odkrytí hnusné pedofilní špíny, do níž byla část kléru namočena. Přes tuto pochopitelnou kritiku bychom neměli být radikální až příliš. Papežství je (pro některé bohužel) už „pouze“ autoritou alterativní, ne mainstreamem přijímanou. Přesto, ba právě proto věřím, že i nekatolíkům má Benedikt XVI. co nabídnout.
Nelíbí se nám nákladnost papežského dvora – chtěli bychom mít vše co nejúspornější. Je to pokračující sekularizace, která nás vede k likvidaci všeho, co připomíná jakýkoliv ceremoniál. Zvykli jsme si na vládce-úředníky, kteří vypadají všichni stejně. Pestrá roucha jeví se nám směšná (Pokud ovšem nejsou vyráběna rukodělně vzdálenými usměvavými indiány.), pomalá gesta únavná (Kdy dojde ke zrušení poslaneckých slibů, jejichž skládání zabírá celý jeden sněmovní den?) a ochranka příliš drahá. Nemá však ceremonie, kterou tak plošně omezujeme, nějaký podstatný smysl, který nám uniká a my tím o něco veledůležitého přicházíme? Opravdu nemá smysl platit nejenom za dobré jídlo, ale i za archetypální výzdobu? Co když je rituál esenciálním komunikačním prostředkem, který funguje sám od sebe, i když jeho symbolům aktivně nerozumíme? A je to chyba jazyka, že je těžký, a nebo nás, že jsme se mu nenaučili? Cožpak by bylo moudré překládat slova indických manter do sprostého pouličního slangu, aby jim každý rozuměl? Cožpak nám 20. století nebylo dostatečným varováním před výhradně racionálním chováním? A proč je slovo „iracionální“ zabarveno tak posměšně, urážlivě?
Nelíbí se nám papežův tichý a málo sytý hlas, šouravá chůze a obecná, nekonkrétní vyjádření. Lidovci znemožnili přisoudit jakýkoliv význam sousloví „klidná síla“, protože své heslo nenaplnili. Nebyli ani trochu klidní, a už vůbec ne silní, pročež se utopili. Ale já jsem rád, že mezi vrcholnými světovými politiky je alespoň jeden, který se pohybuje pomalu, který se nesnaží být vtipný, který neodsuzuje důrazně, který se před projevem a po něm pomodlí. Netvrdím, že všichni generálové by měli být jako on. Není ve všem následovatelným vzorem, je ale rozhodně nesmírně inspirativní alternativou. Ano, někdy jsou potřebná rychlá a ihned patrná řešení, leč ne vždy. Je dobře, že média (jakkoliv hloupě, ateisticky a bulvárně) alespoň trochu ukazují jiný život a jiný typ vůdce. Mohli bychom si totiž na své halasné politiky až příliš zvyknout („…v té naší uspěchané době,“ slušilo by se připapouškovat.).
Nelíbí se nám papežův boj proti antikoncepci. Nelíbí se nám výzva ke zdrženlivosti. Raději budeme soucitně podporovat nemocné v sexuální nenasytnosti (a teď jsem příliš, nepapežsky důrazný a necitlivý), než abychom hledali duchovní příčiny nemocí. Papež, žijící ve vědomém celibátu, má svrchované právo ke střídmosti vyzývat, jakkoliv mohou být různé konkrétní případy sporné. Ano, někdy může dojít k neplánovanému otěhotnění a je dobře, že každá žena má právo rozhodnout se pro potrat, aniž by jí to nějaký přemoudřelý muž mohl zakázat. Na druhou stranu je však také důležité, že tu je někdo sveřepě varující před lehkomyslností – a zpupnou plodivostí. Námitka, že křesťanské rodiny mají příliš mnoho dětí, je sice oprávněná, leč papež žádné děti nemá. Nezajímá mě, co a jak dělají laičtí křesťané, teď píši o papeži. Je úžasné, že mezi vlivnými osobnostmi existuje někdo, kdo nabízí alternativní názor – je lépe se před nemocemi chránit duchovní silou a z ní vyplývající mírností a kázní, než pomůckou, která sice umožní uspokojení tělesné žádosti, ale k zamyšení nenabádá. A už vůbec ne ke kontemplaci. Cesta, kterou kráčí papež, totiž cesta celibátu, je jistě těžká. Náročnost však neznamená nebezpečnost. Nebezpečný není papež – soucitně, tiše, ale důrazně (a, Bohu díky, neměnně) varující. Nebezpečná je z tohoto pohledu neohlížející se povrchní materialistická „dynamičnost“.
Nelíbí se nám papežův konzervativismus. Prý lpí na svých přežilých názorech. Je vše staré také špatné? Není úžasné, že mezi nejvlivnějšími Evropany je někdo, kdo bezpodmínečně hájí svoji instituci, kdo ctí principy, jež stanovili jeho předchůdci v úřadu, kdo nepodlehl falešné a povrchní touze po „změně“? Ohánět se nevzdělanými a prázdnými řečmi o křížových výpravách je bezzubé. Každý z nás zdědil hříchy svých předků. A každý hřeší. Nikdo však není hoden zatracení. A je to právě papež, kdo hlásá: „Bůh nás miluje i přes naše hříchy.“
Nemusím být ani trochu katolíkem, abych byl schopen papeže ocenit. Mohu být třeba homosexuální muslimka a nemusím dělat vše tak, jak to dělá on, a přece jsem vděčný, že je výraznou alternativou proti povrchnosti. Jsem u vytržení z toho, že vnější, formální stálost je u něj důsledkem vnitřní dynamiky. Papež je formou starý, leč obsahem aktuální a pozoru hodný. Jeho někdy ne zcela srozumitelný ceremoniál sice neodpovídá současným trendům, ale je oporou pro důležitější než viditelné změny – změny duchovní.