V minulém článku jsem psal o štěstí. Ač jsem se snažil relativizovat, seč mi síly stačily, nevyhnul jsem se schematizaci, tvrzení, že něco je pravda, něco pravda není, že štěstí je vnitřní a není vnější, že Bůh je a ne že není a tak dále, což jsou všechno nepozorné a zpupné bláboly, protože co já vím, jak to ve skutečnosti je. Z mých vět tak třeba zřejmě neprávem vyplynulo, že podílení se na štěstí ostatních je marné, ba dokonce nemožné. To byl jen důsledek násilí, které uplatňuji při psaní. Znásilňování pravdy. Jde o to, že každý, (a zase neprávem objektivizuji, což je však samou podstatou našeho nedokonalého jazyka, který je abstraktním systémem symbolů, dotvořených až druhotně člověkem (Gn 2, 19)), každý má jakýsi vnitřní svět, světonázor (tj. zorný úhel, pohled na svět), který se během života vyvíjí, komplikuje a zamotává, rozšiřuje a vrství. To je to boží očíčko, o němž jsem minule psal. Každý takovýto vnitřní systém je mylně přesvědčen o své samostatné existenci (Gn 3, 7) a proto nesdílí sám sebe s ostatními, ale pouze se formuluje, vy-jadřuje, tj. ze svého jádra vypouští do okolí, k ostatním lidem, jenom takové drobty pravdy, věty a slova.
Ten vnitřní systém se rozvíjí jak lineárně díky ubíhajícímu času (získává zkušenosti), tak okamžitě díky transcendentálním průnikům z věčnosti. Lineární vývoj používá všech těch nástrojů, které v různém pořadí důležitosti doporučovali různí filosofové (víra, rozum, zkušenost, vnuknutí…), přičemž rozum, tedy právě onen jazykový, systematizující, analyzující a pojmenovávající prvek, tak úzce spolupracující s ďáblem a egem, hraje v lineárním časovém rozvoji našich vnitřních světů nesmírně významnou úlohu. A zde je právě ono úskalí – rozum má tendenci soudit.
Aby bylo možno něco formulovat, rozumem a jazykem zpracovat, musí se to zjednodušit (vyjádřit – zbavit jádra). Typické západněcivilizační zjednodušení spočívá v „perském dědictví“ – v dualismu. Skutečnost se myšlenkově, ba podvědomě rozdělí na dvě části, z níž jedna má být dobrá a druhá špatná, jedné se fandí a s druhou se zápasí. To je schematizace světa, nejčastější postup při formulaci zážitků a pocitů, který znám. Myslím si (a je úžasné, že v tuto chvíli můj rozum stojí sám proti sobě, neboť mé myšlenky samy sebe varují před formulováním, totalitářskou objektivizací a zjednodušováním), že pojmenovávání, posuzování světa je nebezpečné, protože rozkládá pravdu na drobné části, které samy o sobě pravdivé nejsou.
Je třeba o přítomnosti této hříšné všudypřítomné schematizace vědět a nepovažovat slova, symboly, za pravdu. Pravda je neuchopitelná a nevyjádřitelná. I v materiálním slova smyslu – domnívám-li se, že to šedé, kulaté a těžké, co držím v ruce, je celý kámen, osudově se mýlím, neboť naprostou většinu oné bytosti-kamene svou rukou vůbec nejsem schopen uchopit-pochopit, zaznamenat.
Mohlo by se tedy zdát, že stačí sestavit pravidlo „Analýza je objektivní, syntéza subjektivní“ a následně se jím v životě řídit. Bohužel i takovéto pravidlo je příliš schematické a obecné, příliš bez výjimky platné na to, aby mohlo být pravdivé.
Proto raději místo tvorby grafů, schémat a tabulek budu doufat, že stačí žít pomalu, tiše, jemně, citlivě, pokorně, pozorně, klidně. Spíše milovat než pojmenovávat, divit se a hledat, než rozumět (= rozumem mít) a nalézat.
Mimochodem, celý tento text opět není ničím jiným než schematizováním, budováním falešných konstrukcí a marným vršením slov. I proto je nepravdivý. Snad je tedy lépe rozjímat nad výroky Duchem inspirovaných otců a nacházet v nich tisíce významů, než dávat jeden význam tisícům příkladů, které pozoruji a marně systematizuji.
Dnes třeba (pokračujme v přátelství s Koránem, který zapaluje nás, ne my jej) 93. verš 37. súry:
„Chcete uctívat, co sami jste vytesali, zatímco je to Bůh, jenž stvořil vás i to, co jste udělali?“